Těším se na světlo

Jsou setkání, která v upřímnosti nebrání. Když jsou ti dva sehraní a nechtějí jen čas na hraní. Děje se to daleko od lidí, kde muž se za své city nestydí. Tam se i po tmě o svítání vypráví a jen Vítr ta slova odsud zahání a odnáší pak bez ptaní… Čí je tenhle rozhovor? Řekněme třeba Muže a Ducha Hor.

20150927_071055

„Těším se na světlo…“

„Jaké?“

„Co by mi srdce i hlavu nesetlo.“

„A kam Ti poutníku, kam Ti uteklo?“

„Myslím to světlo tvoje kontaktní!“

„Myslíš to ranní, co poutníky svojí krásou až u srdce zraní? Nebo máš na mysli jiné smysly, co nehrají si na to, co si jiní myslí?“

„Znám něžná pohanská přátelství, co nejsou pro to světlo barbarství…“

„Ach tohle myslíš prvenství! To je návrat k Ohni Matky Země a taky úcta pro její mateřství, co muže vrací do dětství?“

„Ano. Je to ono a je to tak. Světlo, co nosí do oblak a nezraní srdce ani zrak. Teplo, co i touhu smetlo a přináší přání, aby po jeho doteku zas ve mě všechno kvetlo ztichlo jásalo a konce to světlo ani ve tmě nemělo.“

… Tak dostal ten kluk pusu na čelo a jemu se vším tím světlem až před očima zatmělo. Co to vlastně poutník v horách potkal? Že se toho nebál ale lekal? Nedostal úpal ani šedý zákal a do objetí ho ten hlas zlákal. A on se nechal a vše si vzal co unes. Nepoví však, zda to cítí dodnes…

To je strachu jiný druh. Tohle umí Příroda a Ženský Duch. Je v tom láska, voda, oheň, země, vzduch. A on je přeci Dobro-Druh!

😉

Comments are closed.